Nedávno jsem byla nucena pořídit si nový stroj do pracovny a přenášení notebooku mne již unavovalo. Aniž jsme se pořádně podívala na velikost skříně, objednala jsem ho a nestačila se divit co mi přišlo. Ta velká kraksna nepasuje prostě nikde. Anit tam, ani tady, a tak je zatím umístěna vedle stolu. Později uvidím, kam ji přestěhuji. Proč jsem si i tam nepořídila další notebook? Netuším. Mám tam velký monitor, který nemá žádný z notesů současné generace. Jistě, mohla bych ho na ten monitor připojit, ale nějak v podvědomí jsem prostě volila stolní stroj.
Někde ve skříni se mi ještě válí hard disky, které fungují a mají po pěti stech giga, takže je tam časem strčím a uvidím. Nelze určitě vypočítat naprosto všechny výhody laptopů, jak je také někdy ještě notes nazýván, ale ne každý jej nutně potřebuje. Pak je volba jasná. Jenže pořád je tady ta výhoda největší. Kdysi jsem měla deseti palcový notes a ten se mnou jezdil naprosto kamkoli. Dokonce mi vešel do obří kapsy u vesty, takže jsem ho měla opravdu všude. Tehdy ještě nebyl internet přístupný na každém rohu a v každém vlaku. Ale vůbec to nevadilo. Cestu z Prahy do Ostravy jsem znala nazpaměť, a tak jsem necivěla z okna, ale dala si notebook na kolena a stihla klidně napsat jednu či dvě povídky, nebo opravovat ty staré.
Prostě a jednoduše, udělala jsem spoustu práce. Dodnes ho mám doma ve skříni. Snad z nostalgie? On už dědeček nechce moc pracovat s novými technologiemi a stále se nemohu odhodlat smazat tehdy oblíbené Windows XP. A tak tam leží a odpočívá a já na něj stále a stále nemám čas. Nabíječku k němu vzal dávno čert, ale ten vztah k němu zůstává. Nový notebook to samozřejmě již dávno vyřešil, na mou práci stačí v pohodě i slabší stroje. Jistě i vy máte doma nějaký starý stroj a nechcete jej dát pryč. Jenže co s ním? Inu, počkáme, ono to nějak dopadne.