Když jste se odstěhovali od rodičů, tak kde jste bydleli? Bydleli jste v nájmu anebo třeba na koleji se svými spolužáky a studenty. Mnoho lidí právě přemýšlí, kam a jak půjdou bydlet. Kdybyste se třeba zeptali mě, jak já jsem bydlela, tak já vám řeknu, že jsem do dvaatřiceti let bydlela stále jenom s rodiči. I když rodiče mi sice říkali, že mají pro mě stavební spoření a že tam mám skoro milion korun. Jenomže to mi je vážně na nic. Tedy ne, že bych takhle byla náročná, ale já jsem nechtěla tyto peníze utratit za nějaký hloupý nájem. Nemám ráda nájmy, když vím, že třeba za několik desítek let přeplatíte celý byt, tak mi tyto peníze byly opravdu líto dávat jen tak.
Že bych tím platila nájem. Řekla jsem si, že si alespoň ještě šest set tisíc korun ušetřím a potom si koupím malý byt. Třeba dvoupokojový byteček a bude mi to určitě stačit. Později, kdybych si třeba našla partnera, tak můžeme můj starý byt prodat a pořídit si třeba s partnerem veliký rodinný dům. Chtěla bych bydlet někde na kraji města. Vesnice jsou sice super, ale je to takové nepraktické, třeba když rychle někam potřebujete, tak musíte nastoupit do autobusu nebo do auta a tak podobně. Když bych bydlela ve městě, měla bych to všechno blízko. Bylo by to také více praktické. Rodičům naštěstí vůbec nevadilo, že bydlím tak dlouho u nich doma.
Já jsem měla ještě sourozence, který byl o deset let mladší než já, takže jsem se také starala o mladšího sourozence. To možná také rodičům nevadilo, že jsem bydlela u nich tak dlouho, protože jsem se také často starala o mladšího sourozence. Tohle mi ale vůbec nevadilo. Těšilo mě to. Můj sourozenec byl pro mě skoro jako mé dítě. Nakonec to dopadlo tak, že jsem si opravdu pořídila malý byt. Byla to teda garsonka, ale po šesti letech, kdy jsem našla partnera a byli jsme spolu dlouho, tak jsme si potom vzali hypotéku na malinký domeček na kraji města. Přesně tohle jsem si přála. Je skvělé, když se lidem plní sny. A můj sen se mi splnil o malém domě na kraji města.